Výstup na Galdhøpiggen

🗻🗻🗻

Hluboce zaspávám.

Autobus jede za dvacet minut a já v posteli.

Na nic není čas, jak jsem plánovala. Hazím na záda sbalenej batoh, valím do kuchyně pobrat ještě nějaký jídlo. Na stole nechávám papírek s číslem, kdybych se nevrátila. Zubní pastu kloktám po cestě. Sedám na kolo a pádím 3 kiláky k zastávce.

Na minutu přesně stojím uprostřed pole, kolo opírám o ohradník. ,,Tak tady jestli něco zastaví, to bude zázrak.,,

🌲🌲🌲

A už se šine v dáli, překvapivě staví, a to ani moc nemávám. Díky bohu, zchvácená sedím a jedu správným směrem!

Á už tam budem, cesta se klikatí a já vidím ceduli Galdhøpiggen! To je ono! Z okna vyhlížím hory, noříme se do mlhy. Semotamo z lesa vylízaj nějací ti divocí spáči. Ospalí se hrabou ze stanu a chystaj vařiče k snídani. Mrazí mě štěstím a vzpomínkama na dětství, když vyjíždíme do srdce hor pokrytých sněhem. V očích mám slzy.

Autobus parkuje v cíli, Spiterstulen (1100), je to takové seskupení dřevěných domečků s hotelem a kempem na přespaní, odkud se všichni připravují zdolat vrcholy.

Zatím co já netrpělivě obcházím recepci hotelu, ptát se na trasu, paní předemnou si půjčuje takové ty plastové boby.

Trošku nevhodně se vkrádám na místní snídani a beru si hrnek s kávou, co jsem ráno zaspala.

Hned jak vcházím na nástupovou cestu, bojuji s brankou, proti ovcím, asi ňáký znamení.🐏

Míjím kemp a už se cesta táhne do vrchu. Nasadím tempo, sluchátka a už se to šlape, v rytmu Blunta (moon landing) ☺️🗻

Jak stoupám výš a výš otvíraj se mi dechberoucí pohledy na masy ledovců.

Jak přibývají metry, tak tak i lidi, co jdou druhou cestou přes ledovec. Tichou romantiku to postrádá, ale je to přece jen hlavička Norska a tak andrenalin v těle pulzuje!

Netrvá dlouho a dobývám vrcholu Galdhøpiggen 2469!

Hemží se to lidmi, hlavně nezavrávorat, víc než pádu, se bojím, že šlápnu na selfítyč. Tak jedno vrcholové foto pryč odsud.

Na úpatí dávám svačinu, zorjímám až to trochu přeženu a celou cestu zpátku, jak pako sbíhám, abych stihla autobus. Několikrát kloužu sněhem, padám v šutrovým suťovišti.

Už ztrácím naděje, že to stihnu. A přece jen, jsem na parkovišti. Mám čas zvolnit, tak okouknu pár aut, prohodím pár větiček, no a je to, už mám odvoz. Berou mě dva Švýcaři z Lucernu. Nejspíš gejové na společné dovolený, tak to bude bezpečný.

Je to až neuvěřitelný, ale jsem celá a doma! Akorát s rudým ksichtem, vypadám jak Hillary po měsíční expedici v Himalájích. 🌞