🚌
Dva týdny se suším na poli a teď na cestu mi musí pršet. Vlečem se a stěrače i řidič maj co dělat…
No, ráda koukám na děsť z okna, když někam jedu. Pozoruji, jak ty kapky stýkaj po skle, navzájem se spojují, jsou větší a větší, dokud je sebou nevezme vítr 💨
Ale když už prší, tak moc, že nic pozorovat nejde a když jedem dvacet kilaků v hodině nebo stojíme a čelíme kroupám, kvůli kterým meškám další autobus, tak jsem trochu mrzutá!
😢🙈
No a tak co… ujel mi autobus!
Slzy držím, teda jen do chvíle, než volám s mamkou, pak jedna ukápne. 💧
Žehnám stres a hodně si tluču do hlavy, že se vůbec nic nestalo, jen odjedu pozdějším.
To je tak, když žiju v představám, a pak mě vykolejí taková blbost…
Zvedám se, klasicky, s tou mou obrovskou taškou. Zase je dost nabalená, ale tentokrát na celej měsíc, a to ne, k moři, ale do tvrdých norských podmínek! 😅
Jdu obejít nádražní okolí.
Všechno by šlo mnohem snáz, kdyby nebyla průtž mračen, a já neměla pantofle s ponožkama a tu haldu věcí na zádech. 🐌 (vleču se, asi tak, jak ti kreslení šneci z detský knížky, co maj místo ulity domeček)
A taky kdyby vedle nadráží byl krásnej park nebo nakupák. A ne, Indickoarabská čtvrť. Na chodníku míjím uřvanou buď arabskou rodinu nebo vousatý Indy, zahalený v sárí, co vláčí kalužinama.
K tomu z každýho vchodu čuchám tampuri, carry, dhál, stejně jako Josefské, když se míjím Anapurnu.
Sice si na každým rohu mužů nechat ušít vlastní sárí v jakýkoliv barvě, se třpytkama nebo bez, ale zas se už vůbec bezpečně necítím. Vracím se čekat na nádraží.
Uf, dočkala jsem se! Po dvou hodinách strávených v podivné čtvrti Osla, jsem ráda, že sedím ve správným autobuse do Kristiansandu. Po půlnoci už snad dorazím. Otevírám fazole ,,Green to go,, a skvělou knížku ,,Jasno lepo podstín zhyna,,
🌜🌜🌜
Ráno jsem tesknila, že opouštím vysoké hory, rozkvetlé louky, divokou přírodu. Ale když teď jedu po jednom mostě za druhým, pozoruji, jak se zapadající slunko odráží na černé hladině. A k tomu jsou z dálnice vidět dědinky plné bělavých domečků, jeden jako druhej a loďky, co se houpou v zátokách. Vím, že se mi na novém místě bude líbit. Vím totiž, že ty mosty který přejídím nevedou přes řeky ani jezera, staví nám cestu přes moře! A na to já se těším! 🐋🌊⚓️
Jó ale ještě tak dobře vystoupit…
HURÁ! Cílová stanice se blíží. Jak mám ale vědět, že je na znamení??!Řidič to do toho mikrofónu huhňá jenom norsky! A takový složitosti jsem ještě nebrala. V knížce norštiny jsem u druhé lekce, takže bez problému umumím říct, že jsem žena, že nejsem muž nebo že mám chleba. Ale né, jak zastavit autobus!! 🚌
No.. takže to tlačítko nemačkám a autobus se semnou řítí směle dál. Docvakne mi, že něco není v pořádku. Utíkam uličkou. Ridič docela rychle reaguje a zvesela brzdí uprostřed dálnice. Tam už na mě mává starostlivý Morten, už pět hodin nedočkavý, zda někdy dorazím. Vytrvale dobíhá autobus za svodidlem dálnice. Myslím, že už si ani nemyslel, že vystoupím. Když mě vídí, nevěřícně a s úsměvem mě obímá. Je to skvělej pán, nevím jestli je víc podobnej Duškovi nebo Pierru Richardovi, ale sluníčkařský přístup k životu má po Duškovi jedonoznačne! 🌞🧡🌼
Je půl jedné v noci a všechno dobře dopadlo!
kateřina procházka 
Napsat komentář