Nové místo přineslo zase nové objevy, horskou přírodu a spousta podivínů. Bydlím v kempu u pana Teda. V komůrce vysokého členitého, dosti podivně, trochu nakřivo postaveného domečku. Vypadá asi jako ten dům rodiny Wieslijů. Tenhle ale není dřevěný, ale sytě modrý. Stojí hned na kraji kempu u tmavého jezera obklopeného divokou loukou.
Mám tu všechno co potřebuji, pokojík jen pro sebe, okénko, stoleček, lampičku, topení, co nadělá víc hluku než tepla. Postýlku, a 7 dalších k tomu. Čekám na trpaslíky. S kohoutkem, kterej když se roztečeně, tak se nezastaví jsem se už taky zkamarádila. Akorát abych se tý vody dočkala musím s ním bojovat s velkýma klečtěma. Večer ani nepotřebuju podcasty, neboť jsem zásobena pestrou škálou techna od kluků nademnou. Bydlí tam 4 takoví mladí skejťací a s nimi dalších 10 kamarádů. Z okna občas vyhodí trenky (říkaj, že to asi vítr), které jim Ted s úsměvem háže zpátky. Ve dne je člověk nevidí. Ze svého okna vyhlížím k Tedovi, majiteli kempu. Tomu k životu stačí pouhá maringotka, třesousí se na dřevěných klínech. Zatíkající střecha, kamna, malá kuchyňka, stoleček, který se prohýbá pod haldou mincí, které má pečlivě roztřízené podle hodnoty. Cigárka a knihy o politice a stromech. Je to podivín, muzikant, horolezec a milej člověk. Jeho vášeň je lesnictví a politika. Miluje stromy a přírodu, o té vždy začne horlivě vyprávět, rozhovor se pak ale rychle obrací v politické trable a úsudky. Má hodně načteno, a tak přesně ví, jak nad vládou vyzrát a zachránit svět. Rozhovor pokaždé končí větou: ,,It is so simple!,,
kateřina procházka 
Napsat komentář