Na Snowdon? 🗻

Na Snowdon

Líné ráno po probdělé noci malování startuji kávou s Tedem. V hlavě se mi honí dobrodružné myšlenky, a tak plánuji výlet do okolních kopců. Zatím se ale nad horama honí mraky a počasí je tu velké maybe. A tak volím lenivý program Muzeum težby břidlice. Nic moc si s sebou neberu. Vodu, peněženku, oříškovou tyčinku. No, radši tam přihodím i čepku, kdyby foukalo, ale co víc bych v muzeu potřebovala. Svezu se s Tedem, který mě vyhodí přímo na parkovišti mueza. V tu chvíli se slunko prodere mraky. Ve mě se proboudí horská dušička a nožky to táhne na kopce. A i přesto, že je 1 hodina odpoledne, já se suverénně otáčím a směřuji k nástupové cestě na skvost a nejvyšší horu Snowdon. Po chvíli spadne pár kapek, a já dost brzy lituji, že mám na sobě jen tu děravou mikinu z Háemka. Pokračují dál. Městské davy v riflích, žabkách, reprákem na zádech, a s plechovkou Coli v ruce mi dodávaj odvahu, že to nebude nic náročného.

S každým výškových metrem přicházejí zesilující poryvy větru a cesta se noří do hutné mlhy. Dostávám se na hřeben, kde už bojuji o každý další metr. Co krok se držím káždého šutru, div nejdu po čtyřech. V tuhle chvíli, když už mám všechno úplně durch, ruce zmrzlé a v uších, na místo čepice, nacpaný sluchátka, začínám uvažovat, zda to bylo dobré rozhodnutí. Na mapu nekoukám, neboť diplej telefonu si pod vrstvou vody dělá co chce. Doufám v dobrý směr. Vlastně ani nevím, jestli prší nebo to jen odfoukávaj sople a slzy z očí, těm turistům předemnou, tak jako mně. Hurá, jsem na vrchu z 6 hodin jsem udělala 2. Kochám se výhledem, který sahá až na špičky mých bot. Říkám si ,,UF,, a sprintuji zpět do údolí. Míjím stoupající lidi, obmotané v igelitkách a žijících v domění, že je to praktická pláštěnka. Dělaj mi radost jsou to bojovníci. Teď konečně v údolí, se Snowdonem v zádech, pod starými stromy sedím na mechové peřince, piknikuji, a sepisuju celý příběh. Sluníčko svítí. 🗻🌞