Život v kempu 🌼

Ted s kloboukem, kostkovanou košilí, a houpavou chůzí vykračuje, jako spravý kovboj. Střeží svůj kemp, o který s láskou pečuje. Je to dobrák, vždycky mi v tý jeho maringotkový kuchyňce řekne ,,Help yourself.,, Tomu teda moc nerozumím, čím si mám pomoct, když v ledničce má jen ty samý prošlý mlíka a v kredenci odpočívá pár konzer snad už z válečných let. No nevadí, i tak si vážím jeho štědrosti. To jedině co jí, je rozšlehaná zeleninová polévka, kterou vaří dennodenně. Vypadá, že mu to stačí. Pochopila jsem, že tu žádnou tajnou skříňku sušenek, oříšků, čokolády a jiných dobrot neobjevím.

Neustále mě láduje atlasama hub a brouků a všemožných divokých kytek. Nevím přesně, jak mu tu mám s kempem pomoci. Tak jen s nadšením šmatám po těch jeho knihách. Brouzdám v nich a prozkoumávám okolí. Květinky co najdu překresluji na papír a obrázky mu pak každý večer ukazuju, neboť vím, že to má rád. Ráno mu vařím kafe v jeho pidi kuchyňce. Otočit knoflíkem od sporáku mi dá zabrat. Vždycky se totiž přilepím na pozůstatky z předchozího vaření. Když mi kafe přebuble všude kolem, Ted se nezlobí, mávne rukou. je hotovo. Otevřu ledničku, v té se lehce význám, neboť jsou tam jen ty mlíka různého stadia kažení. Všechny pečlivě očuchám, pro jistotu, ochutnám a to neskyslý mu naliju do hrnku, k tomu lžička cukru. Teď už den může začít i spolu s další politickou debatou. A tak to tu běží…