fučí. a od moře nejvíc. vyjíždíme do horského pasa, do podhůří Velebitu. tu našlapujeme na lesní cestu, která místy zavítá i skrze staré osady, pastviny a zarostlé sady. v lese je hodně hub. lem suché trávy lemující cestu zarůstá klouzky. pod pařezem vykukují rodiny kovářů. semtam místy v houšti vykukuje bedla na dlouhý noze.
dnes jsme byla v pajtlování úspěšná. ve městě Buzet jsme na sídlišti za obchoďákem nasbírali už skoro zralé tomely.
ty měkké, tak akorát na sněžení, ochutnalo už místní ptactvo a rozklovalo lesklé oranžovou slupku. trháme tedy tvrdší kaki do látkové tašky a věříme, že za oknem dozraje.
když jim kaki, koušu ho tak, aby se mi uprostred objevila ta světlá hvězdička gelové konzistence.
K odpolední kávě si pravidelně dáváme smetanu, jogurt z kelímku a nějakou tu hříšnější sladkost. Sladké kostky lokum, maršmelouny v čokoládě, pudinkový dezert nebo perníková srdíčka s pomerančem. Gesta jezení, zvuky šustění přilákají místní kočky všech věkových stadií a barev. Kolem nás se srocují pohublé kočky, kocouři i vzrostlejší koťata. Otírají se nám o paže i lýtka a svá vyzáblá tělíčky natahují za nějakou tou dobrotou.
Vedou s námi mňoukavý rozhovor a my s nimi dlouze rozmlouváme. Já vedu debatu, zda jedno kotě nedovezeme domů, ale vím, že je to blbost. Ač jsou koťata kost a kůže, tady je jim líp. Nakonec obdarujeme jejich přítomnost vyjedeným kelímkem, kde maj dostatek pochutiny k vylizovaní. Strčí hlavu do kelímku a nevylezou dokud není vyjedeno. Na hlavu jim pak z legrace sypu drobky. Líbí se mi, jak maj zašpiněný fousy a zdaj se mi i trochu milé, ačkoliv kočky moc neprožívám.
vyšli jsme na večerní procházku nasbírat zas nějaké jedlé úlovky. houbařské podmínky se výrazně zhoršily, když ráno teploměr ukazoval pod nulou. v bukovém hájku, kde se to před týdnem hemžilo kozáky a kováři zbyla teď jen taková hnědočerná torza hub podobná bačkorám. jdeme dál, míjíme opuštěný sad, kde si trháme pár jablek do kapes. Zdeněk obdivuje místní včelaře a zkoumá velikost nádstavků. těsně před vesnici, kterou se šplháme ke kostelu a zřícenině nás překvapí jedlé kaštany. hnědé ořechy, takové ty, co znám z vánočních supermarketů, nosí mi je Mikuláš. A teď se tu válejí všude po silnici. vykukují z pichlavých schránek. projevila se v nás zase sběratelská vášeň. Zdeněk vystoupal do lesa přímo ke stromu Castanea sativa a házel mi bodlinkové míčky na silnici. tam už jsem je rozdupávala a zpod podrážky vyskakovaly lesklé kaštany zralé do trouby.
vracíme se domů za doprovodu posledních kapitol Petti Smith. je mi smutno, v očích lesk, jak rychle to uteklo. doplítám rukáv svého prvního svetru s názvem Santolina. stavíme se na rakouském parkovišti, kde Zdeněk vaří poslední dovolenkové kafe. chytáme paprsky zapadajícího slunce. ke kafi baštíme maršmelouny v hořké čokoládě a kokosovou tyčinku s prošlým datem spotřeby. kokos nemam ráda, tak dlouho vydrží. před Kremží nás pozdržely švestky u silnice. stůj, co stůj, musím je posbírat. překvapily nás dlouhé vinice a malebné vesničky šplhající se do po stráních skalních útvarů. vlevo Dunaj.
podzim za domem bude taky překrásný.
první večer v keramice.
vedle mě nestojí Marie Tomanová, ale všestranná umělkyně Káťa modelující kopec. má novej sestřih a vypadá to, že z dlouhých vlasů na ježka dost pohoda.
já plácám květináče, nemám na sebe moc vysoký nároky, jen hnácat věci k užitku. na dokonalost nehledím jako vždycky. hlavně, aby něco bylo a nejlíp hned.
cestou do práce jsem našla obří agave. moc bych takovou chtěla domů. nechtělo se mi s ní tahat celej den, ale mela jsem strach že, když ji tu nechám, najde jinýho vášnivce, kterej ji vezme. hodila jsem si ju do křa a že na mě počká, co půjdu domu. a počkala. nesu si je hezký 3 kiláky v náruči. sem tam píchne mě nebo protijedoucí kolemjdoucí.
a teď už snad zdárně visí výstava
rainbow tears for s crooked dreams od Marti CHMURKY.
fialový boty, a ještě víc fialový ponožky, bunda fialová a pod ní ukrytá růžovofialová mikča to je celá ona.
v tomhle outfitu vyndává svý růžový díla a z kapsy se ji sypou haldy třpytek. CHMURKA merch, který cílí na věkou skupinu 2-5 je boží! kazety v růžové barvě mangenta zdobí pastelky korálky navlečeny na šňůrce.
a to musíte vidět.
🩷 verni 🩷
11.10. 18:00
cestou z Kafary pozoruji v dáli, jak si děti pouští draky. po větru plují na obloze jako po moři. krásné to bylo. až přijdu domů přečtu si knihu Mráček od Pavla Čecha, tu mám v tomhle podzimním období nejraději.
po dlouhé době trávíme společné odpoledne na zahradě. Zdeněk obstarává své včely. upravuje jim domečky a kouká, jak se jim daří a zda jsou připraveni na tuhou zimu. Ja klečím v záhonech, ruce v hlíně a vytahuje poslední mrkve a řepy z řádků. některou mrkev okus červ, jiné jsou opletené mezi sebou, jakoby se tulily. řepy ty vypadaj jako řepící. ty, které mají sotva centimetr jsou obzvlášť roztomilé. malé řepy a nepovedené mrkve budou tou správnou pochoutkou pro pana Králíka. pórky zatím nechám v hlíně, těm zima nevadí. za odměnu se nám urodilo pár lampionů mochyně.
tenhle týden jsem s Kačkou začaly nové keramické projekty. zase jistě velkolepé a objemné. Kačka dokončila svůj Říp se dvěma vrcholama. dílo završila stromem. pry jí ale odpadne při vypalování, takže tomu předešle tím, že ho z keramické hory vyřízla a udělala ho oddělovací. bude to něco jako kopcová pokladnice z hlíny. dále pokračuje ve své tvorbě beránkem, taky rozkládacím. a ve zbytku plácá takový basic kachličky. já jsem opustila své bezvzoré květince a vrhla jsem se na žížalí misky. je to prostě miska z hlíny, která je oplácaná na muster nerezovou misku. jako dekor pak dělám takový nudle z hlíny, který se přes sebe překrývají, což mi připomíná žížaly. bavilo mě to, takže jsem udělala rovnou dvě. prý to připomíná starověký Řecko.
dopoledne v lesní trojtřídce máme na pilno. třeťačky cvičí vlnky, až z toho maj psací M. druháci trénuji malé tiskací N a prvňáci si užívají pohádku o lamě, co plula na lodi s lízátkem, a když měla stoupat kopec, snila o lanovce, byla líná. z lamy se objevilo velké tiskací L.
letos se nám urodili opravdu legrační malí řepánci. jejich kořenový bulvy maj sotva centimetr. vyvinutější kusy jsou velikosti palce. vytahuju je z půdy a musím být opravdu hodně opatrná, abych je nepřehlídla. většinou je ale prozradí zelený list s červenou žilnatinou, který značně převyšuje jejich velikost. mrkve jsou taky směsný, jsou obtočený. asi úkaz toho, že jsme je nevytřídili včas a tak jim nezbývalo než se tulit a srůstat. červům to nevadí, ryjou si v tý mrkvi tunely.
večer jsem se rozhodla naši úrodu uvařit. vařím je se vším všudy, aby vynikla jejich krása. je mi líto zbavovat je těch dlouhých kořínků, co se ztrácí v neviditelné nitky.
když má vše hotovo motá si cígo a u toho zvídavě kouká vočima, vyhlíží možné hosty. s povzdechem si bere pláťenku, kde má rozpletenej svůj další vlněný svetr – ten bude jenom její.
když konečně obě zabřednem hlavy do svých klubíček a jehel, trhnou se dveře. první hosti.
nemám ráda pálivý jidla, vlastně moc mi nechutná žádný silný exotický koření a to tyhle malý papričky jsou. nejím je. nikdy, ale líbí se mi jejich tvary a zejména, jak se mění jejich kůže, když sesychá do jemných vrásek. navlékám si je na nitku a věším je na velké sklo jako dekoraci a jako odrazující zábranu pro narážející ptactvo.
ňáká paní se zbavovala líhnoucích se vajíček martináče pajasanovýho, takže jsem si je samozřejmě vzala. vyměnila jsem je za čtyři červený jablka a už si je nesu v plastový krabičce od rybího salátu dom. zjišťuju, že už to nejsou vajíčka, ale pidi housenky o čtyřech milimetrech.
teď to budeme každej den pozorovat jako děcka ve školce. má to být fakt zábava. housenky porostou a stejně tak jejich hovna. zakuklí se. zatřepou se a na světě budou velcí motýli. ti přej za po deseti dnech umíraj. tak by to mělo být, ale kdo ví.
vernisáž byla
Z PROCHÁZEK
a je to k vidění až do února.
Lidická 25/27
zvonit na výzkumný ústav pro krajinu. sedmý patro. je to výška.
o brzkém ránu sedáme do auta, vyrážíme na sever na úpatí Orlických hor na luční kopec za rybníkem nedaleko Hnátnic. je deštivo, nevlídno. doprava nás brzdí a my nabíráme zpoždění. touhou dostat se na místo včas vymýšlím všelijaké kličky a zkratky, jen abychom dohnaly uniklé minuty. marně. nejprv končíme v zabláceným jézédečku. napodruhý nás zastavuje turistická značka se zákazem vjezdu. tyhle ty pokusy dohnání času nás zpomalily o dobrou půl hodinu. no nic, teď už opravdu pojedem tama, kude se má.
za deště šlapem lesem. vystoupáme na kopec, kde se objeví rozsáhlá louka s architektonicky zajímavým přístřeškem uprostřed.
nesměle kráčíme k němu, tam už nás s kávou v ruce vítá několik milých tváří a teplo velkého ohně.
seznamujeme se a už je jasné, že to bude zajímavý den. nalijem si kávu, čímž nervozita opadne.
zaujal mě dřevěný stůl prohýbající se pod kopou zeleniny. jsou tu dýně, celer, brambor, mrkve, řepy a jiné druhy zeleniny se zeleným listem. nechybí ani jablka, hrušky, sušené švestky, kysané zelí a šípky v octu. moc se mi líbí chlebová instalace – chleba na špalku připomínající velké houby.
po úvodu nynějšího rezidenta Maria dostáváme do ruky menu. a to mě hodně bavilo, byla to nálož inspirace.
….
řepy pečené v soli s jitrocelem kedlubnovým kysaným zelím, houby pampelišky a ovčí sýr
dušená pohanka s kořenem celeru
palačinky ze starodávné pšenice se švestkovým kompotem
…..
s nekonečnou fantazií se v neznámé dvojici pouštíme do příprav chodu z přítomných surovin pro ostatní. chystám po velké dýni a namočené pohance. mám ráda její vůni staří. za chvílu kotlík probublává, na dně kotlíku se nám připíká již rozvařená pohanka a navrchu se zlehka hřeje ještě syrová dýně.
nakonec usedáme k prostřenému stolu. každý sdílí svůj kuchařský um.
…
dušené hrušky s patizonem, květákem a sušenými švestkami dochucené kurkumou
pohanka s dýni, celerovou natí, sypaná vlašskými ořechy, koprem, anýzem a dochucena kysaným zelím
kel vařený s bramborem
kopřivový špenát s česnekem
a jako dezert
hrušky a jabka osmahlá na pánvi s karamelem, citrónovou šťávou a švestkami
…
děkujem za krásný den @les__woods
kateřina procházka 