Moje Anglie v barvách na papíře

26.6. Cestuji za anglickým čajem 🐟⚓️🌞

27.6. Tadááá…. 4+18+7 hodiny v buse. Jsem tu! 🚌

Cizinci když cestují nemaj zábrány. Nahlas sledují fotbal a nadšně fandí, a že je záznam dva roky starý jim vůbec nevadí. I přesto, že je venku 40 stupňů a nějaký ten den už cestují si umí vyzout botky a pak chodidýlkama ochňapkávat okna autobusu i mě.Taky kouzelně nahlas chřoupaj Pringles. Na cizincích je krásné to, že si umí dělat pohodu ať jsou kdekoliv. Jsou sami sebou a tebe nechaj tebou. Furt tak nepozorují, zkrátka blbě nečumí a nesoudí ostatní lidi jako my Češi.

28.6. 🌸🚌🌿

Takový to bydlení na pláži, v pravým karavanu s kytičkovýma záclonkama a všelijakýma cinkrdlátkama, kuchyňkou, stolečkem a mi přišlo vždycky jako děsná idylka. A teď v jednom přesně takovým bydlím. No sice ten můj nemá okna, ale zato k tomu všemu tu mám navíc takový skříněčky, kde bydlí nejrůznější stádia hmyzích druhů od kukel až po pavouky. Večer mi to pěkně luftuje ze všech stran, lítaj mi sem obří můry a když začne pršet prší mi i tu. Ale co víc bych chtěla, když neprší, vidím hvězdy. Je to zkrátka jak vyndat pokojík doprostřed lesa. Jenže nejsem v lese ani na té vysněné pláži, ale zarůstám v ostružiním a vysokou travou vedle plechové stodoly plné aut, praček, nářadí, hraček, starých skříní, plneumatik, no zkrátka věcí, co se můžou vždycky hodit. Zkrátka nemá to tu chybu, mám se fajn!

29.6. Jako holčička pobíhám po pláži. V šatíčkách posetýma kytičkama a s knoflíčkama u krku, bosá a s kloboučkem. Sbírám omleté sklíčka a děravé mušličky 🦀🌞🐟

30.6. Místo, kde fialkové náprsníky vítězí nad kopřivami i přítulnou svízelí…

kde pohodové ráno plné kávy nekončí,

kde racci jsou o velikosti tučňáků,

kde není nic než louky a neklidně hlučící oceán.

Na místo žluté řepky, pasou se tu bílé ovce. Domečky tu nejsou větší než šnečí ulity. Louky jsou jako korálkami poseté, kvetou barevnými květinami. Silnice jak pěšinky, noří se do ostrých trav. Tam kde luční zelenkavá přechází v bouřící se oceán, tam mísí vlny čirá sklíčka. Kamínky vybrušují se do valounků, poustevníčci čekají na příliv a chaluhy nabírají sil. Tam sůl štípká do nosu a voda chodidla lechtá.

Tam teď jsem. To je Wales 🐟🌸🌞

1.7. kde i stromy mají duši 🌿🌲🌳

2.7. Radostné děti. Nic jim nechybí. Maj pastelky. Maj chleba s medem. Maj princeznovský šaty, boty na podpatku, rtěnku. Mají nůžky a umí dělat kouzelný bordel kolem ❤️🌿🌼

Hlídání princezen 🌜👼🏼🕊

Bezstarostné hlídání 3 dětí to je zkrátka pohoda a zážitek největší. Tyhle ty holčičky se totiž hlídaj samy. K radosti jim stačí málo. Nejlépe všechno roztahat, počmárat, nadrobit a před spaním nakousat co nejvíc jablek. Máčet prstíky v mlíku, kde od rána bobtnaj kukuřičný kolečka HumiiHumii.

Té nejmenší Tagwen, té stačí mít šatky s třpytivýma kamínkama a hlavně ty nejdelší co existují, aby je mohla tahat po zemi a trochu je i počurat. K tomu boty na podpatku a maminčinu rteňku našmudlanou na obličeji, bez té si hrát nevyráží. Chodí po kuchyni se zavařovačkou, která je plná šroubků, sklíček, oříšků a dalších věcí, co se valí po zemi. Vším tím štěrchá, říká tomu krystaly. Hlavní je, držet se od její sklenice s krystaly, co nejdál, jinak začne vyrvál.💎

Prostředí Nesta, to je velká gymnastka. Nahlas křičí, nohy opírá o zeď chodí hlavou dolů. Během večeře se nenápadně vytratí, že jí není k najití. Prohrabe celý šatník, několikrát změní outfitt. Když je se vzhledem spojená, vrátí se s nějakou další blbinou. Když zrovna nejsou špagety s kečupem žádná z holek večeři moc nedává. Až na Nestu, která je s prázdným talířem vždycky král. Ta sice nesní už vůbec nic, ale zato umí veškerý jídlo velmi nenápadně naházet pod stůl. Človek by si ani nevšim, kdyby zběsile nekopala nožičkama a nesnažila se zbytky šoupat po podlaze, co nejdál od svý židle.

Nejstarší Rosy, ta jen mlčky pozoruje. Ví, že už ty dvě treperendy nadělaj té roztomilé škody dost. Jejími zrzavými vlásky a andělím obličejíkem dělá psí oči, když není něco podle jejich přání. Nejčastěji sedí v trávě a hledá brouky, kteří jsou jejím největším potěšením. Ukazuje mi je pak v broučím atlasu, neboť tuší, že by se mi takový divnosti mohly líbit taky. Až vyroste chce být baletkou.

3.7. S pírkem a kapradinou ve vlasech toulám se tu po loukách 🌿

4.7. 🐟⚓️Další den je tu a já se vezu v autě s milým holandským párem prozkoumávat místní unikátní ostrov Skomar. S volantem na levo se zuby nechty zdatně držíme levé strany silnice. Zdárně bojujeme i v polích, kde se vyhýbáme kombajnům. Díky bohu, že tu neřídím já, neboť tu mám problém chodit i pěšky. Na křižovatkách krotoutím hlavou sem tam, jak surikata. Když se blíží protijedoucí auto zmatkuju a přebíhám z jedné strany na druhou, doufajíc že mě nic nesejme. Kličkuji, snažím se vyhnout a nezavazet. 🐚🦆 Jsme na místě v St. Martins odkud vyjíždějí lodě na slíbený ostrov proslavený papuchalkami.

Už teď jich vidím dost a to jsem teprv na parkovišti. Papuchalka na hrnku, na tričku, na otvíráku, na talíři, na propisce,… V hlavě se mi promítají všechny ty předchozí nezdařilé výpravy za velrybami, kdy člověk čumí do černý hlubiny, div oči nevypadnou a má pocit, že ocas verliby vidí v každé vlnce.

No nic, nakonec si kupuju lístek na loď a modlím se v živé papuchalky. Když nakonec žadnou neuvidím, koupím si pak aspoň tu propisku.

Přidávám se k okolnímu davu v kloboučkách s foťákem na krku a dalekohledem v ruce a kráčím na loď. Tam už nás vítá průvodce, co hýří vtipem. ,,first stop New York,, Aaaáá, co je to? Ta černá tečka na hladině? Papuchalka? Všichni bystří zrak, loď se naklání na stranu za plující tečkou. Objektivy se prodlužují. Frrr… a je pryč. Ano, byla to papuchalka. Nezoufám… hned za rohem je další a další a támhle další… no né, jsou tu zkrátka všude, jedna vedle druhý. Naše očka těkají po hladině a nemůžou se vynadívat. K tomu vydatný komentář toho vtipálka, který zběsile vykřikuje ,,Pufins is flying fast.,, ,,Puffin is swimming.,, ,,Puffin in a water.,, 🐋

Vracím se domů, šťastná, viděla jsem papuchalky, takový mořský hrdličky s barevným zobáčkem. V hlavě spoustu vzpomínek a stopy rudých paprsků slunce na mém kcsichte. 🌞🐋

5.6. Kouzlo nejmenší umělecké vesničky Solva ❤️🐚🐋

6.7. Život ve skleníku 🍅👩🏻‍🌾🌽

7.7. kuchyňka, kůlnička, úřadovna, jídelna, obýváček, ateliér, hřiště, knihovna, prádelna… tím vším je takhle místnůstka, kde hospodaří tři malé děti. V nepořádku najdeš vše 🐌🍳🌽

8.7. jsme ženy plné energie. hejhola slunce přichází. Vyhánění Vikingů z jurty 🌞

9.7. Květinky z Pembrokeshiru 🌿🌸

10.7. chytám moudra místních umělců 🐟🌻☕️

11.7. Hurá zakempovat 🏕🌞🦊

12.7. kapradinky mě tu provází každým krokem 🌿 žebrovník různolistý

13.7. v kapradinách zarostlá historie místních kostelů 🌿⛪️

14.7. vesničky, domečky, louky, obchůdky a to dlouhé pobřeží, které nekončí! 🐟🌻🌊

15.7. Kouzelná duše Jolett, co rozdává úsměv, radost i šaty a její ateliér. ❤️☕️🐋

16.7. 🚌🌊😊 Pobřeží už bylo dosti, a tak se přesouvám se na sever. Všechno mám pečlivě naplánované a promyšlené. V národním parku Snowdonia mě čeká kemp přímo v srdci nejvyšších hor. Kupuju si lístek na vlak za který vypláznu majlant a očekávám další dobrodružství. To přichází hned co vstupuji na nádraží. Bez stresu a s řádným předstihem kráčím s obří taškou k nástupišti. Ano, zase s tou velkou taškou, co mě loni doprovázela v Norskou. Sedám si na lavečku koukám a čekám. Mám ještě 20 minut, a tak toho vlaku co mi tam stojí u nosu si nevšímám. Začnu se o něj zajímat až tehdy, když se čas nachýlil a vlak se dává do pohybu. Běžím k němu, ale marně. Ve zmatku zjišťuji, že to byl opravdu ten můj vlak! V mžiku diskutuji s pánem v oranžové vestě, ukazuji na vlak a vysvětluji, že je to ten můj a že jsem zapomněla nastoupit. Vláček se pomalu sune, pán, co má pomáhat se směje pod vosou a říká.. ,,Young lady, you can’t get on the train when it is moving,, hahaha!

Se slzama odcházím k prodeji vstupenek. Tam vyliju veškerý emoce. Paní vytiskne lísteček celý ho popíše, nepřečtu to. Doufám, že napsala: ,,Malá holčička s velkou taškou zmeškala svůj vlak, cestuje úplně sama. Nechte ji, prosím, jet zadarmo hned dalším vlakem.,, Ríká ať lístek ten ukážu, ale že si stejně budu muset koupit nový. Což znamená být lehčí o 4000,-. Vlak je tu, a tak nastupuji. V hlavě si chystám žalostné věty pro pana průvodčího. Hned u vstupu se seznamuji s milýma lidma, s obřím klukem rugbistou a důchodcovským párem. Stalo se jim totéž.

S úsměvem říkaj, že je všechno v pohodě, že žádný lístek nepotřebuji. Po celém Walesu systém na lístky klekl a tak lístky nikdo nekontroluje. Průvodčí se dnes jen usmívaj a omlouváj se za zpoždění. Olalá uf, mám to ale štěstí situace vyřešena! 🌊🚌🐟

No jenže po 10 minutách nefunguje už ani ten vlak.

Začínáme se potit a dozvídáme se, že už ani nepojede. Utváříme společenstvo cestovatelů, kteří se vydávaj stejným směrem, a s telefonama v ruce hledáme jak vyhrát nad drahama Walesu. Ten obří urostlý kluk tomu velí, dáváme se do pohybu. Kecáme, pobíháme po nástupištích, kličkujeme davy, vyhýbame se kufrům, skáčem přes koleje.

16.7. Hippie rodinka ve vzpomínkách 🌼❤️🌞

18.7. Květena severního Walesu

19.7. Nové místo přineslo zase nové objevy, horskou přírodu a spousta podivínů. Bydlím v kempu u pana Teda. V komůrce vysokého členitého, dosti podivně, trochu nakřivo postaveného domečku. Vypadá asi jako ten dům rodiny Wieslijů. Tenhle ale není dřevěný, ale sytě modrý. Stojí hned na kraji kempu u tmavého jezera obklopeného divokou loukou.

Mám tu všechno co potřebuji, pokojík jen pro sebe, okénko, stoleček, lampičku, topení, co nadělá víc hluku než tepla. Postýlku, a 7 dalších k tomu. Čekám na trpaslíky. S kohoutkem, kterej když se roztečeně, tak se nezastaví jsem se už taky zkamarádila. Akorát abych se tý vody dočkala musím s ním bojovat s velkýma klečtěma. Večer ani nepotřebuju podcasty, neboť jsem zásobena pestrou škálou techna od kluků nademnou. Bydlí tam 4 takoví mladí skejťací a s nimi dalších 10 kamarádů. Z okna občas vyhodí trenky (říkaj, že to asi vítr), které jim Ted s úsměvem háže zpátky. Ve dne je člověk nevidí. Ze svého okna vyhlížím k Tedovi, majiteli kempu. Tomu k životu stačí pouhá maringotka, třesousí se na dřevěných klínech. Zatíkající střecha, kamna, malá kuchyňka, stoleček, který se prohýbá pod haldou mincí, které má pečlivě roztřízené podle hodnoty. Cigárka a knihy o politice a stromech. Je to podivín, muzikant, horolezec a milej člověk. Jeho vášeň je lesnictví a politika. Miluje stromy a přírodu, o té vždy začne horlivě vyprávět, rozhovor se pak ale rychle obrací v politické trable a úsudky. Má hodně načteno, a tak přesně ví, jak nad vládou vyzrát a zachránit svět. Rozhovor pokaždé končí větou: ,,It is so simple!,,

20.7. Kouzlo místní pizzy. Bakehouse and camping u Teda a Toma

21.7. Líné ráno po probdělé noci malování startuji kávou a pokecem s Tedem. V hlavě se mi honí dobrodružné myšlenky, a tak plánuji výlet do okolních kopců. Zatím se ale nad horama honí mraky a počasí je tu velké maybe. A tak volím lenivý program Muzeum težby břidlice. Nic moc si s sebou neberu. Vodu, peněženku, oříškovou tyčinku. No, radši tam přihodím i čepku, kdyby foukalo, ale co víc bych v muzeu potřebovala. Svezu se s Tedem, který mě vyhodí přímo na parkovišti mueza. V tu chvíli se slunko prodere mraky. Ve mě se proboudí horská dušička a nožky to táhne na kopce. A i přesto, že je 1 hodina odpoledne, já se suverénně otáčím a směřuji k nástupové cestě na skvost a nejvyšší horu Snowdon. Po chvíli spadne pár kapek, a já dost brzy lituji, že mám na sobě jen tu děravou mikinu z Háemka. Pokračují dál. Městské davy v riflích, žabkách, reprákem na zádech, a s plechovkou Coli v ruce mi dodávaj odvahu, že to nebude nic náročného.

S každým výškových metrem přicházejí zesilující poryvy větru a cesta se noří do hutné mlhy. Dostávám se na hřeben, kde už bojuji o každý další metr. Co krok se držím káždého šutru, div nejdu po čtyřech. V tuhle chvíli, když už mám všechno úplně durch, ruce zmrzlé a v uších, na místo čepice, nacpaný sluchátka, začínám uvažovat, zda to bylo dobré rozhodnutí. Na mapu nekoukám, neboť diplej telefonu si pod vrstvou vody dělá co chce. Doufám v dobrý směr. Vlastně ani nevím, jestli prší nebo to jen odfoukávaj sople a slzy z očí, těm turistům předemnou, tak jako mně. Hurá, jsem na vrchu z 6 hodin jsem udělala 2. Kochám se výhledem, který sahá až na špičky mých bot. Říkám si ,,UF,, a sprintuji zpět do údolí. Míjím stoupající lidi, obmotané v igelitkách a žijících v domění, že je to praktická pláštěnka. Dělaj mi radost jsou to bojovníci. Teď konečně v údolí, se Snowdonem v zádech, pod starými stromy sedím na mechové peřince, piknikuji, a sepisuju celý příběh. Sluníčko svítí. 🗻🌞

22.7. Brouzdat městěčkem, skicovat, čmárat, nakupovat, nakukovat, a jen tak se plácat ulicemi si taky jednou zasloužím. 🐋🌞🌷

22.7. Tedovy bezstarostné vzpomínky, odhalení minulosti. Výprava za sluncem opuštěným lomem… 🌞

23.7. Climber’s deal! 🌼🗻🌞

24.7. Na kajak a za dobrodružtvím! 🌞

25.7. Chytám pizzařský triky

26.7. Od včerejška je tu s námi i Tedův nevlastní syn Alek, čtrnáctiletý klučina, co má hlavu plnou boxu a pubertálních historek. Furt tak kolem popochází, upravuje si kšiltovku ze strany na stranu, rozhazuje nohama rukama, boxové triky předvádí volně vzduchem. Máchá pěstma před zdrcadlem a večer sleduje zápasy online. Je to hodnej kluk a s Tedem maj pěkný vztah. I přesto, že mu Ted, večer co večer, káže dlouhatánskými proslovy o životní disciplíně, uhlíkové stopě a o brzkým konci tohoto zasranýho světa. No, místo prázdnin tu má Alek trochu vojnu. Ted, ikdyž jeho boxové nadšení nesdílí, napjatě poslouchá Alekova moudra. Mně pak tajně říká: ,,někdy musím dělat, že mě to hodně zajímá,,. Trpělivě čekáme do 12 hodin až se Alek vzbudí a pak vyrážíme na snídani do místní vesničky Llanberies. Je to centrum outdoorových aktivit, odkud vedou veškeré horské trasy. Celá oblast je jak stvořená pro horolezce a turisty, neboť se údolí zařezává do srdce těch nejvyšších vrcholků.

Zalízáme do místního oblíbeného bistra, které v historii bývalo tepajícím centrem opilých horolezců. Stěny jsou tu natřené křiklávými barvami a oblepené fotkama ze zasněžených vrcholků. Tajím dech, čichám vůni fish&chips a prohlížím si zažloutlé fotky těch akčních dobrodruhů.

Objednávam si poridge a kafá, a ti dva si užívaj své hranolky s volským vokem. Klabosíme a máme zas pohodu! ☕️🌞🍳

27.6.

Dnešním dnem za velkými objevy.

Trochu si přivstanem, sblajznem poridge, a horký kafe k tomu. Berem batůžky, do batůžku hazíme kladívko s krumpáčkem a vyrážíme za dalším dobrodružstvím.

Čeká na nás opuštěný lom a skála plná krystalů.

Ted, od rána celý natěšený, už v autě vypráví o svých dřívějších výpravách po šedavých břidlicí a do těch děsivých hlubin krutého lomu.

Hned jakmile vyskočíme z auta, Ted omládne o 20 let a přebírá roli lomového průvodce. Překonáme ostnatý drát, pár divokých koz, co nám křižují cestu a jsme tu. Jak kamzíci šlapem patro za patrem. Vedrem funíme, schod za schodem.

Plazíme se tunelem, lezem po rezavých žebříkách. Prolézáme rozpadlé domečky, které pamatují pot a krev zasypaných a zedřených dělníků. Mohutné železné stroje zahalené rzí, pohozené nářádí, kousky břidlic, nádoby, kožené boty… Vše je tu tak, jako by se ještě včera tvrdě pracovalo. Hlavou mi běží příběhy ubohých lidí, co tu dřeli po celej svůj život. Lom zde fungovaly od 17. století. V době největšího rozkvětu zásoboval břidlicí celý svět. Pomalu zde umíralo 17 tisíc dělníků. Definitivní ukončení těžby bylo v 60. letech.

Ted na každém kroku z paměti vytahuje další a další uchvacující příběhy, které tu prožil. Když ukazuje na jakýsi rozpadlý rezivý stroj, směje se. Vidím, že stroji chybí pár trubek, dozvídáme se, že je Ted jednou v noci odmontoval, neboť se mu hodily na vybudovaní kanalizace v kempu. Postupně mi dochází, že Tedům dům je z poloviny poskládaný ze zbytků těchto strojů. Myslím, že nějaké součástky se mu zalíbily i tentokrát, a že pro ně bude muset uspořádat další noční výpravu. 🌙

Míjíme poslední těžební pozůstatky a už na nás vykukuje slibovaná skála proslulalá krystaly kalcitu.

Jen co se blížíme, všude kolem zpozoruji lesknoucí se úlomky. Začnu propadat sbětaelské vášni a panice.

Ted z nostalgických historek začne dávat rady na správné dolování krystalků. Napjatě poslouchám a s kladívkem v ruce se vrhám do úžlabí skal. Celá napjatá, prstíčkama šmatám špičky drahokamků schovaných v blátě.

Každý si tu našel své, Ted jako permoník loví ty největší krystaly v hlouby skal. Je zalezlý ve škvírách, že ho ani slyšet není.

Kladivem buší do stěn, odlamuje kusy skal a minerálama si plní kapsy. Já vášnivě prozkoumávám štěrbiny na povrchu a jásám z káždýho se blýštivého šutru. Alek s mobilem v ruce, sedí na skále, plné krystalů, je v zajetí Facebooku a jen trpělivě čeká, kdy se nabažímé těch bílých šutrů. Dnes má slíbenou Colu a Fish&Chips. 🍔

Závěrem vyšplháme až na úplný vrchol hory. Celý lom teď máme jak na dlani. Klekáme si do borůvčí, sbíráme síly na sestup a modré bobulky. Ted sedá na kus břidlice. Bezeslov hledí do dáli, pálí poslední cigárko. Hází do sebe hrst borůvek. Vnímá ticho, modrou oblohou a krásu mocné přírody. Je ohromen velikostí šedavého lomu a jen potichoučku dodává ,,Fucking Johnson,,.

28.7. Cestuji 🚌 1. část

Ach!

Loučím se s horama, divokou přírodou, Tedem, jeho kempem a vydávám se napříč zemí. Do Londýna.

Je tu další ten můj přesun, a ty jsou vždycky zábavný. A kór tento, vlak pro tentokrát nemeškám, ale za to nejsem na pulzující velkoměsto vůbec připravená.

Své skvělé fešně barevné Botasky jsem nechala u předchozích lidí, neboť z nich byli naprosto uvytržení a slíbili, že je donosí. No, takže tu mám už jen Tevy sandálky, a jelikož je mi zima, tak v nich mám ponožky, ty už taky něco pamatují. Tu slušivou mikinu, na formální večery, tak tu jsem ztratila někde ve vřesu na pobřeží. Takže mi zbyla jen ta stará, co už není jen děravá, na růkávech prošoupaná, ale teď už je i totálně zaflákaná takovou tou hutnou barvou na lodě. Zkrátka je už v takovým stádium, že měla zůstat v národním parku Snowdonia, jenže to už bych se vracela nahá. A tak se vrací se mnou. NO, a takhle vyfiknutá já mířím objevovat krásy Londýna. Snad v metru s těma bysnysmenama splynu. Spíš bych ale řekla, že se s tímhle outfitkem hodím tak na to sednout s kelímkem pod Towerbridge a doufat ve štědrý kolemjdoucí. 🙈

Oystercard tak tu taky nemám. Netrápí mě to, najdu si správně číslo autobusu a plánuju si, že lístek koupím přece u řidiče. Červený dubledecker už se blíží, já naskakuji. Zlehka prstíkem tluču na řidiče, který je bezpečně uzavřený za sklem, jak v akváriu. Řidič gestikuluje, ukazuje ke snímací obrazovce na lístky. Očividně chce, abych tam přiložila tu jezdící kartičku. Já mu jen vytřešně ukazuju mapu v mobilu, kam se chci dostat, krčím rameny a omlouvám se, že lístek nemám. Řídič nakonec mávne rukou a pošle mě sednout. Celá spokojená, jedu Londnýskýma ulicema, koukám z okna, pozoruji spěchající davy sluchátkama odstřižené od reality a kafem v ruce. ☕️

Co se stalo pak? 🔜

28.7. Cestuji Londýnem 2. část

Za zbylé ušetřené penízky, bych si ráda něco koupila, a tak miřím do outdoorového obchodu, pro které mám slabost. Tam už se mě věnuje moc milý mladý prodavač Samuel. Padne mi do oka mikina. A já, uřícená a v tom děravým outfitu, padnu do oko Samuelovi, a tak k mikině dostávám indiánský ponožky na památku. Prosím, ať nezmeškám letadlo a ať mi nevyhodí z tašky ty pracně vydolovaný krystaly. 🇬🇧💎

vzpomínkové 🌞🌸🌿…

Když jsem byla Kačka na pobřeží… Brouzdám si tu oceánem, honím kraby, naslouchám rackům. . Nemůžu se vynadívat na modrou hladinu, jako každé to dítě z Česka, co vidí moře. A ani vynasbírat povalujících se mušliček, takových těch co vypadaj jak motýlci. Křehounké se dvěma křidýlkama. Plním jimi kapsy, semtam přidám oblázek. Medůz se tu povuje taky spoustu. Ty si do kapes necpu. Je mi těch vypláclých chudinek líto. Beru je do dlaně, chvíli jimi třepu jak s pudinkem, pak je hazím zpátky do vody. Dělaj mi radost všichni ti pobíhajíci chupáči, kteří neví, zda maj poslouchat páníčky nebo se radši družit mezi sebou. Střečkují na pobřeží mezi vlnkama, čumákem čenichaj v písku. 🐕🐙🐚

Loučím se, loučím…